Tento článek jsem našla v novém čísle Marie Claire...určitě se nad ním zamyslíte..
Žasnu nad tím, kolik žen věří, že k lásce neodmyslitelně patří utrpení.Když sedím s kamarádkami u vína a řeč se stočí na muže, je celkem běžné, že jedna z nás začne vyprávět, jak ji její přítel trápí."Vím že mi zahnul, ale mlčím.Hlavně že se mnou zůstal." "Chce zkusit žít s jinou,ale já doufám, že se ke mně vrátí." "Prý si není jistý, jestli jsem ta pravá.V noci se budím strachy, že mě nechá" Podobných zpovědí jsem vyslechla desítky.Spousty žen o svých strastech vypráví téměř hrdě,jako by věřily, že trpělivě snášené utrpení je důkazem skutečných citů.Tvrdí, že pro lásku se musí něco vydržet.Věří, že jsou milovány.A to i přes zjevnou skutečnost, že objekt jejich vášnivých citů s nimi zachází děsně anebo si jich vůbec nevšímá.Neštěstí je naplňuje, hýčkají si ho, poddávají se mu.Opravdová láska přece musí bolet!Filmové scénáře, knihy i texty písní těmto chronickým trpitelkám nahrávají.Nešťastné a nenaplněné vztahy totiž glorifikují a vydávají je za něco mystického a nadpozemského.Annu Kareninu milostné útrapy dohnaly k sebevraždě;Kate ze slavného viktoriánského románu Na větrné hůrce si z nešťastné lásky udělala smysl života.Zamilované ženy v literatuře a filmech strádají dodnes - například hrdinka povídky Konec životopisu od Lenky Procházkové roky zbožňuje muže, který ji ignoruje:" Sedm let ho potkávám a on mě nezdraví.Někdo by si za tu dobu už odseděl trest za zabití...Myslela jsem na něj i v porodnici.Myslím na něj vždycky, když je mi nejhůř." I Bridget Jonesová zakotvila v náruči milovaného chlapa až poté, co promáčela slzami spoustu papírových kapesníků a obalila si pocuchané nervy mnoha litry zmrzliny.Umění nás po staletí nutí věřit, že když srdce nekrvácí, tak se nudí.Typickým příkladem masochismu, hluboce zakořeněného v ženské duši, je nedávný hit písničky Ayo, v němž písničkářka fňuká: " Na kolenou tě prosím, na kolenou tě prosím..Miluji tě, umírám touhou, umírám touhou" Podlézavá slova téhle odrhovačky musí nutně přivádět k šílenství každého, komu je utrpení ve jménu lásky proti srsti.Je pravda, že spoutsy lidí k lásce přistupují jako k lovu.Když objekt naší touhy uniká a my ho můžeme dobývat a příjemně se trápit, v žilách nám bublá vzrušení, a proto se cítíme zamilovaní. Jakmile by nás tatáž osoba začala okázale zbožňovat, ztratila by svou přitažlivost.Kdo bere hádky a příležitostnou nejistotu jako koření jinak šťastného vztahu, nemusí se znepokojovat. Průšvih nastává, pokud člověku láska víc energie bere, než dává.Problém dokonale vystihla americká psycholožka Robin Norweoodová ve své knize Ženy, které příliš milují (česky vydalo Motto): " Je pro nás láska totéž co trápení?Pak milujeme příliš.Omlouváme jeho nálady, zlostné výbuchy, lhostejnost nebo to,co nás pokořuje, jeho nešťastným dětstvím, a snažíme se ho vyléčit? Pak milujeme příliš.Nelíbí se nám většina jeho povahových rysů, nesouhlasíme s jeho systémem hodnot a s jeho chováním, ale přesto jsme se s nimi smířily, protože věříme, že stačí, když budeme dost žádoucí a milující a on s ekvůli nám změní? Pak milujeme příliš.Milovat příliš znamená zakoušet pocity bolesti a neuspokojení.Přesto prožívá tenhle stav tolik žen, až máme sklon uvěřit, že intimní vztahy mají vypadat právě takhle." Řada lidí je přesvědčena, že "doopravdy milovat" znamená podřídit lásce celý svůj život a spojit důvěru s naprostým odevzdáním. Spousta žen doufá, že je partner začne mít raději, když s ekvůli němu budou trápit.Omlouvají ho - on to tak nemyslel; on se změní. Jenže neplatí, že čím víc trpíte, tím vyšší má váš vztah hodnotu.Spíš naopak. " Láska, kterou udržují při životě jenom hádky a marné toužení, je mělká a nedospělá, " zdůrazňuje Robin Norwoodová.Ano, nejistota rozbouří adrenalin a nažhaví sexuální život.Unikající muž v ženě snadno vyvolá posedlost.To ovšem nemá s láskou nic společného.Ke zdravé a hluboké lásce nepatří bolest, strach a doufání, nýbrž vnitřní pocit klidu a jistoty.